Pojďme tedy od začátku Adame. Jak jsi se ke karambolovému kulečníku, ne tak v Česku známému, dostal ?

Bylo to v roce 2008. Táta začal chodit do klubu na Žižkově. Já jsem se tam s ním párkrát objevil a členové ho začali přemlouvat, aby mě také přihlásil. Což se také zanedlouho stalo a tím to všechno začalo.

Žižkov patří mezi největší kluby v České republice, věděl jsi do jakého prostředí vstupuješ ?

Ze začátku jsem to samozřejmě tak nevnímal. Prostě jsem se bavil u kulečníku. Když jsem ale začal chodit soudcovat soutěžní zápasy, pozoroval jsem rozdílnou výkonnost hráčů. Na Žižkově se hrají zápasy od nejnižší až po nejvyšší soutěž. A to mě  fascinovalo, proč hráči jako Ota Truksa, Vláďa Hambálek byli o tak moc lepší než zbytek členů. Bavilo mě trénovat víc a víc, ze školy jsem chodil rovnou na kulečník a trávil u stolu klidně i osm hodin.

Soutěžní zápasy jsi začal hrát počátkem roku 2009. Byl to velký rozdíl proti tréninku ?

V tréninku jsem hrál okolo pěti průměru. V soutěži se mi vedlo podobně. Nejtěžší ale je se vyrovnat s naprosto odlišnými podmínkami stolů v různých klubech. To je jeden z velkých problémů českého kulečníku. Aby jste se mohli rychle zlepšovat, musíte hrát na kvalitním materiálu. A tuto možnost jsem naštěstí na Žižkově měl.

V květnu téhož roku jsi se také zúčastnil svého první Mistrovství České republiky, konkrétně v kategorii kadetů.

Ano bylo to v Brně v klubu v Novém Lískovci. Byla to první zkušenost s turnajem. Byl jsem nervozní, nevěděl jsem co od toho můžu čekat. A bylo to vůbec poprvné, kdy jsme se spolu s Adamem Kozákem a Ondrou Hoškem potkali. Adam nás jednoznačně přejel, v té době byl strašně daleko přede mnou a Ondrou. Ale když se na to podívám zpětně bylo to nejlepší, co nás mohlo potkat. Následovaly pak další turnaje a všichni jsme na ně jezdili s cílem vyhrát, porážet se. To nás hnalo stále a stále dopředu a to jsme ještě vůbec netušili čeho se nám společně podaří dosáhnout.

V následující sezoně jsi postoupil do vyšší soutěže, začal jsi trénovat s Markem Fausem. To muselo způsobit další posun, že ?

Díky panu Hovorkovi jsem mohl trénovat s Markem Fausem a to mě samozřejmě posunulo dál. Hlavně jsem se začal více věnovat tréninku na velkém stole. Přechod z malého stolu na velký není jednoduchý a právě vtom mi Marek pomohl nejvíce. Hrál jsem druhou nejvyšší soutěž v Česku na malém stole a zúčastňoval se národních mistrovstvích v kadetech a juniorech jak na malém, tak na velkém stole. Na turnajích jsem posbíral spoustu druhých míst, buď jsem nestačil na Adama nebo na Pavla Böhma.

V květnu 2010 jsi se společně s Adamem a Ondrou zúčastnil Mistrovství Evropy juniorských týmů v belgických Bruggách. Jaké je to hrát kulečník v zahraničí  ?

Bylo to moje první Mistrovství Evropy a byl to neuvěřitelný zážitek. Největší rozdíl pro mě byl v kvalitě herního materiálu. Na lepších stolech jsem do té doby nehrál. Zvyknout si a hrát svou hru na takovém materiálu je velmi obtížné. Skončili jsme nakonec šestí. Ale o to tak nešlo, já jsem hlavně posbíral hodně zkušeností. Hlavně mě ale fascinovalo prostředí, ve kterém se kulečník v zahraničí hraje. Typické billiard café, zájem diváků, to v Česku zažijete zřídka.

Vypadá to, že posbírané zkušenosti se ti povedlo dobře prodat na Mistrovství Evropy kadetů na podzim 2010 ?

Neřekl bych. Jel jsem na turnaj bez nějakých ambicí. Byl to pro mě první evropský šampionát jednotlivců. Turnaj neměl úplného favorita, bylo tam spoustu vyrovnaných hráčů. A možná z toho jsem těžil. Nejlepší zápas jsem sehrál v semifinále, kdy jsem v rozstřelu porazil nejlepšího hráče na turnaji Španěla Gimeneze. A asi až postup do finále mě znervoznil. Hrál jsem proti Francouzi Tachoiremu. A tam jsem začal premýšlet, že bych mohl turnaj vyhrát. A to bylo špatně. Nebyl jsem připravený turnaj vyhrát. Zato Tachoire měl od začátku jasný cíl – titul. A to byl největší rozdíl mezi námi. Prohra mě dlouho mrzela. Pochopil jsem ale, co znamená vyhrát turnaj.

Jistě to byl ale dobrý začátek sezony 2010 / 2011. Ve druhé polovině se ti povedlo vyhrát první národní titul a kvalifikoval jsi se na ME juniorů. 

To je pravda. Účast na Mistrovství Evropy juniorů na velkém stole v Athénách mě znovu posunula dál. Turnaj vyhrál Holanďan Gert-Jan Veldhuizen, který zahrál GP ve volné hře přes 100 a v kádru 47/2 přes 30. Já jsem skončil sedmý a mohl jsem pozoroval velké mezery v mé hře hlavně oproti Holanďanům a Belgičanům. Byl jsem od nich výkonnostně tak daleko.

Sezona vygradovala ziskem druhého národního titulu a pak historickým ziskem evropské zlaté medaile v týmech.

Týmy se hrály v holandském Woubrugge. Hrálo se na stolech o rozměru 230×115 cm, navíc handicapovým systémem. Je to turnaj nevyzpytatelný a řada výkonnostních rozdílů se stírá. My jsme spolu s Adamem a Ondrou byli nejsilnější tým. Ve finále jsme překvapivě porazili holandský tým BV Gelre a můžu vám říci, že jejich jednička Gert-Jan Veldhuizen nebyl zrovna nadšený :). Byl to tak trošku šok pro všechny. Z Česka se totiž na evropské scéně objevili vždy pouze konkurenceschopní jednotlivci v dané generaci. Ale aby byli tři konkurenceschopní hráči, to tu ještě nebylo.

Sezona 2010 / 2011 se tedy dá označit za zlomovou ?

Ano, povedlo se mi dosáhnout hezkých výkonů. Stále jsem ale tak trochu tápal, jakým způsobem se co nejrychleji dále zlepšovat. Trénink nebyl ideální a na vlastní oči jsem viděl, jakých výkonů jsou schopní moji největší konkurenti v kategorii juniorů. Věděl jsem, že mě čekají ještě čtyři sezony v této kategorii a dal jsem si za cíl být úspěšný i mezi juniory.

Co jsi se tedy pokoušel změnit ?

V srpnu 2011 jsem měl možnost tréninku s mládežnickými belgickými trenéry. Pierre Vandenplas jakožto trenér technických disciplín a Paul Stroobants trenér pro trojband. Belgická škola je pověstná a konfrontace s ní byla více než zajímavá. Přijeli jsme tam a v podstatě nám naznačili, že toho moc neumíme. A byly to třeba základní poznatky o technice, které jsou ale pro další vývoj a přechod mezi disciplínami důležité. Tam jsem pochopil, že je třeba o kulečníku přemýšlet jinak a i když jsme tam strávili tři dny, tak mi to dalo strašně moc.

Tady asi narážíme na problém českých hráčů a to je nedostatek informací.

Nejen nedostatek informací, ale navíc i nedostatečná technika. Všichni belgičtí mladí hráči od začátku vstřebávají techniku, která bude dobrá jak pro volnou hru, tak pro trojband. Dobrý příklad je Andy de Bondt. Ten je schopný hrát na jednom turnaji přes 100 ve volné a přes 1 v trojbandu. Přechod mu nedělá velký problém. A já jsem zjistil, že můžu hrát dobře volnou, ale v jednobadu nebudu tak dobrý i přes spousty informací a to jenom díky špatné technice úderu. To je problém spousty českých hráčů.

Takže na řadu přišla změna ?

Ano, soustředil jsem se na změnu techniky. V podstatě tři roky jsem hrál technicky špatně. To se lehce technika nemění. S tím ale i souvislo zrychlení hry. Do té doby jsem hrál pomalu. Na ME kadetů 2010, kde jsem skončil druhý, za mnou chodili diváci, soupeři a plati se mě proč hraju tak pomalu. Mysleli si totiž, že to dělám schválně. Ale opak byl pravdou. Byl jsem zvyklý na takovou hru z domácího prostředí. Zápasy v Česku dlouho vypadaly spíš jako souboj, kdo déle fyzicky vydrží než aby to bylo o tom, kdo je lepší a atraktivnější hráč. Čtyřhodinové zápasy nebyly ojedinělé. Dále jsem se pak zaměřil na hledání nových informací. Začal jsem trénovat podle učebnice Xaviera Gretillata. Je tam spousty strků na kvalitu provedení úderu, tam hned uvidíte své rezervy.

Jaký byl tvůj další vývoj ?

V podstatě jsem plně přešel na velký stůl. Účastnil jsem se národních mistrovství seniorů, ale zápasů na velkém stole bylo málo. Navíc moje výkonnost v například v kádrech nebyla na takové úrovni a často jsem narážel na silné hráče jako Faus, Ziogas nebo Böhm. Sice jsme vyhráli titul Mistrů Evropy, ale celá následující sezona nebyla z hlediska dalšího vývoje dobrá.

Zlom asi přišel z nástupem soutěže Classic tour, že ?

Svaz žádnou soutěž neorganizoval a situace okolo něj nebyla dobrá. Naštěstí se povedlo vytvořit novou soutěž Classic tour a na jaře 2012 se odehrál první turnaj v Olomouci. Bylo to v dané situaci nejlepší řešení. Soutěž dvojic podobných výkonnostních skupin. A my jsme se s Adamem a Ondrou mohli začli prát na velkém stole.

Soutěž vznikla za velkého přispění pana Vítka …

Bylo to pro mě, Adama a Ondru za pět minut dvanáct. Když nehraje zajímavé zápasy, které vás posunují, tak stagnujete. A my jsme se do této fáze dostali. Příchod pana Vítka do kulečníkového dění bylo to nejlepší, co nás mohlo potkat. Jeho přístup a nadšení pro náš sport je neuvěřitelné. A nejenom jeho vstup do Classic tour, ale i jeho Anag Billiard cupy, kde jsme měli možnost sledovat a bavit se s nejlepšími hráči Evropy, a poté i jeho vlastní klub byly a jsou obrovským posunem českého kulečníku. Classic tour se rozběhla a pak se k panu Vítkovi přidal i pan Kubín a povedlo se vytvořit dlouhodobou soutěž.

Kterou se Ti s Janisem Ziogasem povedlo čtyřikrát vyhrát.

Ano vyhráli jsme čtyři série. Ale hlavně jsme odehráli spousty kvalitních zápasů a zažili na turnajích spoustu zábavy.

ME týmů Woubrugge 2011

« ‹ 3 z 16 › »

Vrcholem sezony 2012 / 2013 bylo jistě první Mistrovství Evropy ve všech disciplínách v německém Brandenburgu. Jaké byly tvoje cíle ?

Ano byl to vrchol. Chystal jsem se tam na turnaj juniorských týmů, ve kterém jsme obhajovali zlato a na turnaj jednotlivců. Příprava na tento šampionát byla dobrá. Odehráli jsme spousty zápasů. Hráli jsme na kvalitním herním materiálu, což sehrálo svou velkou roli. Turnaj týmů byl velký zážitek. Všichni tři jsme hráli maximální limity 300 karambolů a ve finále jsme potkali velmi silnou holandskou Hornu, za kterou hrála nastupující generace mladých holanďanů Sam van Etten a Ferry Jong. Finále pro nás zpočátku nevypadalo dobře. Mně udělal Ferry partii z výkopu, Adam prohrával s jejich třetím hráčem. Naštěstí Ondra porazil Sama a Adam partii otočil. Já jsem pak partii zremizoval a celkově jsme tedy vyhráli 5:1 s generálním průměrem 100. Byla to obhajoba se vším všudy. V jednotlivcích se mi také dařilo. Vyhrál jsem obtížnou skupinu. Ve čtvrtfinále jsem ale narazil na Holanďana Kauffelda, který mi zápas zahrál na jeden náběh. Mně se pak nepovedlo partii zremizovat, udělal jsem 226 karambolů. To bylo pro mě hořké vyřazení, na druhou stranu mi ta partie hodně dala. Znovu se ale ukázalo, jak těžké je turnaj vyhrát. Kauffeld málem nepostoupil ze skupiny, vyřazovací část ale zahrál skvěle a turnaj vyhrál.

Předvedený výkon ale nebyl špatný, ne ? Muselo to být povzbuzení do dalšího tréninku.  

Bylo to pro mě jakési potvrzení, že jsem na správné cestě. Po Mistrovství Evropy jsem se pak ještě zúčastnil svého prvního seniorského evropského turnaje Grand prix v kádru 71/2 ve francouzském Ronchin.

V další sezoně jsi se začal prosazovat i mezi seniory …

Byl jsem více nebezpečnější pro naše nejlepší hráče. Povedlo se mi ku příkladu porazit Marka v semifinále národního mistrovství ve volné hře, když jsem mu partii zremizovat sérií 249 a následně porazil v rozstřelu. Neuvěřitelný turnaj jsem odehrál ve španělské Suece. Hráli jsme s Adamem a Ondrou poprvé na seniorské Evropě týmů. Já jsem hrál jednoband. Čekali na mě soupeři Kahofer, Christiani a Remond. Všechno špičkový hráči. Zahrál jsem generální průměr z turnaje přes 7, což nikdo nečekal. A Francouze Remonda jsem dokonce porazil. Byl to skvělý pocit, zjistit, že i s takovými hráči se dá hrát.

V květnu 2014 jste jeli do Lucemburska poskusit se získat zlatý evropský hattrick v turnaji týmů. Byli jste ale oslabeni o Ondru.

Přesně tak Ondra měl maturitu, takže se nemohl zúčastnit. A navíc Holanďani byli skvělí. Sam van Etten na turnaji neudělal chybu. Ve finále jsme s Adamem prohráli tempo a jak Sam, tak Ferry nám partii dohráli. Byli jsme bez šance.

O několik týdnů později přišel další evropský juniorský šampionát ve volné hře v belgických Antperpách. Po hořkém pátém místě z Brandenburgu jsi měl jistě medailové ambice, že ?

Určitě, ale soupeři byli silní. Odešli sice Holanďani Veldhuizen s Kauffledem, nahradili je ale Jong s van Ettenem. Turnaj se hrál v domácím prostředí Andyho de Bondta, pro kterého to byl poslední juniorský šampionát. Turnaj byl náročný. Stoly byly extrémně dlouhé a vyrovnat se s tím nebylo jednoduché. Mně se to stalo ve druhé partii, kdy jsem s Francouzem Petitem hrál strašně špatně. Vyhrál jsem ale a to mě nakoplo dál. Ve čtvrtfinále jsem zahrál drcovku na Adama Kozáka. V semifinále jsem sehrál tříhodinovou bitvu s Andym de Bondtem. Ve druhém roztřelu jsem ho porazil a ukončil jsem jeho juniorskou kariéru. Lehce řečeno, byl velmi naštvaný :). Finále jsem sehrál s Ferry Jongem. Ferry hrál velmi dobře. Ale já jsem si věřil. Bohužel se ale stalo to nejhorší, co se ve volné může stát. Vyhrál jsem tempo a začal. První pozice hraná klasicky přes tři mantinely zahrát nešla. Hrál jsem tedy přes dva (krátký-dlouhý) a těsně první karambol vynechal. On toho dokonale využil, partii sice nedohrál, ale zahrál 274 sérii. Tím mě dostal pod velký tlak a já zápas nakonec na dva náběhy prohrál. Bylo to naprosto odlišné finále než v kadetech v roce 2010. Věřil jsem si, že turnaj vyhraju, ale jak je vidět o úspěchu a neúspěchu někdy rozhodují milimetry. Obvzlášť ve volné hře.

Dlouhé roky vládnou volné hře juniorů Holanďani, jak si tento fakt vysvětluješ ?

Je to tak. V roce 2006 vyhrál Francouz Soumagne, od té doby vládnou, vyjma roku 2010, kdy vyhrál Němec Hilger, Holanďani. Mají jistě kvalitní vedení, funguje tam soustava trenérů oblastních až po národního.  Za éry Swertze Johann Claessen, nyní Patrick Niessen. Tímto sítem nepropadne žádný talent, od začátku je správně vedený. Mají navíc hlavně možnost kvalitních zápasů. V Holandsku se hraje nejprestižnější liga v technických disciplínách a to znamená hrát ob týden kvalitní zápas. Je pro nás tedy velmi obtížné bojovat na evropských šampionátech proti hráčům s takovouto průpravou.

V uplynulé sezoně byla vrcholem druhá edice evropského šampionátu v německém Brandenburgu. Jak probíhala příprava na tento turnaj a jakých disciplín jsi se zúčastnil ?

V sezoně jsem si vybojoval právo zúčastnit se naposled juniorského šampionátu. Byl jsem druhý na republikovém šampionátu v kádru 47/2 za Markem Fausem a měl jsem právo startovat na evropském turnaji. Bohužel se ale volná juniorů a kádr 47/2 kryl a já si musel vybrat. Nakonec jsem zvolil volnou. Shodou okolností jsem se ale dostal jako poslední nasazený na evropský šampionát v kádru 71/2.

Konečné osmé místo ve volné hře juniorů ale bylo zklamáním …

Jistě. Byl to podobný turnaj jako před dvěmi lety. Vyhrál jsem skupinu a ve čtvrtfinále jsem prohrál s pozdějším vítězem Samem van Ettnem. Bylo to pro mě velké zklamání.

Nepodařilo se tedy tobě ani Adamovi Kozákovi získat evropský juniorský titul.

Oba jsme chtěli navázat na titul Marka Fause z roku 1994 a Slávka Tautermanna z roku 2000. Bohužel. Já jsem byl druhý, Adam dvakrát třetí. Titul sice nemáme, ale těší mě, že jsme hodně všestranní. Není to pouze o volné hře, dnes umíme potrápit spoustu hráčů v různých discplínách. Třeba se titul povede získat Ondrovi příští sezonu.

Zato kádr 71/2 ti vyšel nečekaně, kde se to v tobě vzalo ?

Moc jsem nevěděl, co můžu od sebe čekat. Turnaj začínal v pátek a já hrál naposled v pondělí večer čtvrtfinále juniorů. Stav, který jsem ale zažíval při turnaji v kádru 71/2 je naprosto ideální pro kulečník. Problém je ho naladit pokaždé :). Totální soustředění, nevnímal jsem nic okolo. Hra mě úplně pohltila do sebe. Byl jsem v podstatě na pokraji vyřazení. V prvním zápase s Francouzem Florentem jsem prohrával 122:28 do 150 karambolů. Vtom momentu by na mě vsadil málokdo. Ale i přes špatný začátek jsem stále věřil na zvrat v zápase. A v této chvíli jsem dohrál zápas svou nejvyšší sérií 122 v této disciplíně vůbec. Večer mě čekal zápas s Xavierem Gretillatem, který o pár dnů dříve získal titul mistra Evropy v kádru 47/2. Zápas o postup, musel jsem vyhrát. Necítil jsem nervozitu, znovu jsem se prostě soustředil na hru. Xaviera jsem porazil na tři náběhy. Tak dobrou partii jsem doposud nezahrál. Čtvrtfinále s Němcem Nockemannem probíhalo velmi podobně s tím rozdílem, že jsem zápas nedohrál velkou sérií a vynechal jsem 9 karambolů před koncem. Nockemann měl pouze 6 karambolů a věřil jsem, že zápas nedohraje. Bohužel mi ukázal, že tato úroveň je zase o několik stupňů výše. Za takového stavu dohrávka 194 karambolů – všechna čest. Nicměné turnaj měl vysokou úroveň. Nockemann po výhře nade mnou prohrál s Christianim, který vyhrál tempo a zápas zahrál na jeden náběh. Já mohu být rád, že jsem se mezi tyto hráče mohl zařadit, můj výsledný generální průměr 37,77 byl potěšující.

Postupem rozhovoru pozorujeme, jak težké je se dostat na evropské scéně na úplný vrchol. Co ti k němu chybí ?

Za sedm let u kulečníkového stolu jsem odehrál spousty kvalitních zápasů a turnajů. Je to hlavně o sbírání zkušeností a umění připravit se na důležité turnaje, zápasy, momenty v zápasech. Je to nekončící dřina.

Juniorská kategorie je za tebou. Jak bude vypadat tvoje další působení u kulečníkového stolu ?

Budu se více věnovat trojbandu. Fascinovalo mě vystoupení Martina Boháče na letošním Mistrovství Evropy, kde skončil sedmý a porazil hráče jako Sanchez a Bury. Ukázal, že i český hráč může v této disciplíně na této nejvyšší úrovni uspět. Rád bych také skloubil na co nejvyšší úrovni právě trojband s technickými disciplínami. Mám rád belgické a holandské všestranné hráče a chtěl bych se jim v této dovednosti co nejvíce přiblížit. Bude to ale extrémně těžký úkol. Hlavně se ale chci kulečníkem bavit.

Adame, ať se ti i nadále daří.

Děkuji. Dovojte mi na závěr poděkovat všem lidem, kteří pomohli mně nebo našemu sportu. Velký dík samozřejmě patří panu Vítkovi za jeho neuvěřitelnou podporu. Dále chci poděkovat panu Ráčkovi a firmám NIR a Longoni za materiální vybavení. V neposlední řadě také mému mateřskému klubu TJ Sokol Žižkov, panu Kubínovi, za podporu Classic tour a prezidentovi ČMBS Aleši Šlamborovi za jeho práci, kterou pro nás hráče svaz odvádí.